Konfrontácie 2021: Ospalky (réžia Kateřina Hroníková)

Film Kateřiny Hroníkové o nešťastném manželství a o tom, jak jednoduché může být nešťastné lidi zmanipulovat. Jde o příběh manželů Kopřivových, kteří si po letech manželství lezou už na nervy a spíše existují vedle sebe než spolu.

Film je tvořen záběry v detailech, s malou hloubkou ostrosti, které zobrazují činnosti a věci spojené s hlavními hrdiny celého děje. Přibližují tak divákovi to, kdo hrdinové pravděpodobně jsou a pomáhají vytvářet očekávání o tom, co bude dál. V záběrech je také častá práce se středovou kompozicí, která zvýrazňuje postavy v záběrech a odkazuje na to, že si připadají osamocené. Téma osamocení je podporováno i jejich dialogy, kdy jako diváci můžeme říct, že si nerozumí a necítí oporu jeden v druhém (nebo alespoň ne takovou, jakou by oni chtěli a jakou vyhledávají).

Pocit osamění ale přestává v momentě, kdy pár dostane program u společnosti Slunce. Tento program jim má pomoci žít šťastněji a po dobu tří měsíců mají postupně plnit úkoly, které jim společnost zadá. Muž se nejdříve brání, ale i on nakonec podlehne a rozhodne se program vyzkoušet. My jako diváci pak máme možnost sledovat občas až bizarní situace, kdy oba plní úkoly. A často jsme vystaveni otázce, zda dobrovolně a s chutí, nebo jen chtějí splnit to, co jim bylo zadáno.

To, jak je celý program nesmyslný a s lidmi manipuluje, je podpořeno tím, že jako diváci jsme několikrát vystaveni pouze černému obrazu s audiem, které si paní Kopřivová pouští, a máme tak možnost se na slova soustředit. Následkem je to, že když jednou audio jejich rodinný přítel (který jim program zakoupil) vypne, tak se žena rozčílí. Zároveň v tento moment je postavena před to, že už nejsou jako dříve.

To pozorujeme i my jako diváci, pár spolu více tráví čas, neustále něco dělá, ale ztrácí se z obou hrdinů nějaká individualita a osobnost, kterou má každý člověk. A čím dál více se stávají jen existujícími figurkami.

V závěru filmu můžeme vidět, díky příběhovému oblouku, proměnu páru na vlastní oči. Když se schází se zástupci společnosti na začátku filmu i na konci – jedná se o stejnou kompozici i místo. V závěru jsme ale jako diváci vystavení spíše komickým figurkám než seniorům, které jsme na počátku poznali. Úplný závěr filmu je zoufalstvím z toho, že program se už skončil, a hlavně paní Kopřivová není schopna to přijmout. Pomocí hlasu v telefonu, který mluví o tom, že program už skončil – je podpořena atmosféra celého filmu.

Adéla Šperková, študentka 2. ročníka