Zákon Helena

Ďalší text dištančnej výuky, tentokrát od Adély Šperkovej o filme Zákon Helena (Petra Nesvačilová, 2016).  Študentky prvého ročníka dostali k predmetu Filmová reč za úlohu napísať analýzu filmu, ktorý ich v živote ovplyvnil, resp. priniesol im niečo zaujímavé. Základom každej analýzy je formulovanie tézy. Aby bola téza čo najviditeľnejšia, je zvýraznená hrubým písmom. Ak má byť téza vnímaná čitateľom ako relevantná, je potrebné podporiť ju argumentmi a príkladmi.

Zákon Helena 

Film Zákon Helena (2016) od Petry Nesvačilové mi přijde zajímavý především tím, že se autorka pouští do formy dokumentu, se kterou jsem já měla vždy při tvorbě problém –  sama se zapojuje do dění a přímo v dokumentu vystupuje. Poskytuje mi tak reflexi v rámci toho, že dokument vytvořený tímto stylem může být zajímavý a nepůsobit hloupě.  Zároveň se mi líbí téma, které si autorka vybrala, protože jde o příběh ženy, která se angažovala v řešení jednoho z největší případů 90. let v České republice, a sama autorka se vystavuje kontaktu s obviněnými, což značí velkou míru odvahy a také podporuje to, že ženy (a především mladé ženy) mají dost odvahy dělat, co chtějí a dokáží se stavět svému strachu. 

Petra Nesvačilová, jako autorka celého snímku, v něm od počátku vystupuje. Má v rámci filmu monology, kterými nás uvádí do tématu (úvodní sekvence filmu), sdílí svoje pocity  (obavy z SMS od jednoho z účinkujících, který byl v případu obviněn), nebo promlouvá závěrečným monologem s citací z knihy Božská komedie od Dante Alighieriho, která je oblíbenou knihou Davida Berdycha (tato informace je poskytnuta v jednom z dopisů z Ruzyňské věznice, který Berdych autorce snímku pošle).  První příklad monologů je podstatný pro uvedení do situace, ve které se film natáčí. Je rok  2014 / 2015 a jedná se o předčasném propuštění Davida Berdycha z vězení. To se reflektuje, jak na otázkách, které jsou pokládány Heleně Káhnové (které je hlavní hrdinkou dokumentu), tak ostatním odsouzeným, kteří souhlasili s natáčením a jsou už na svobodě.   Druhý příklad monologů je subjektivním vhledem do toho, co obnáší pro mladou ženu, která se rozhodla točit dokument o takto velké kauze a sejít se s obviněnými / odsouzenými,  natáčení po emoční stránce. Sdílí své obavy, strachy, i to, jak váhá nad tím, jestli se rozhodla správně. Tato část dokumentu přináší pro diváka i vhled do profese filmaře, která může být běžnému divákovi často skryta, protože vidí pouze výsledek.   Poslední typ monologu se snaží o poetický ráz a zároveň o poučení z filmu. Reflektuje pocity nejen Davida Berdycha z věznice, ale také pointu knihy a samotného snímku zároveň, protože každý z nás v životě se dopustí jednoho z hříchů, a musí tak projít očistcem. Ve své podstatě se jedná o přímou výzvu k úvaze o tom, jak moc můžeme činy Berdychova gangu odsuzovat a jak moc jsme coby běžný život žijící lidé od něj jiní.  Na tuto myšlenku navazují i rozhovory s účastníky dokumentu, kteří se snaží obhájit své chování a až jako by ho zjednodušovali. Autorka dokumentu se je snaží konfrontovat  s dopady jejich chování, ale oni opakují v obměnách slov – neustále to samé. Sám dokument a jeho hlavní hrdinka – Helena, nabízí vyjádření k tomuto jejich chování a neustálému obhajování svých činů. 

Dokument je natočen se zapojením autorky a jejím přímým účinkováním. Tento aspekt podporuje to, aby divák více do filmu pronikl. Prožíváme to, co prožívá ona, ve své podstatě celý film prožíváme pomocí jejího úhlu pohledu. Přitom máme odstup, nejsme přímo ohroženi, ale skrze záběry a rozhovory s účastníky dokumentu nám dochází, jaký strach asi může autorka dokumentu prožívat.   Místa, na kterých je dokument natáčen jsou spjata s případem Berdychova gangu ať už přímo – autorka se vydává na jedno z míst, kde byla nalezena oběť. Až po symbolicky  hodnotné prostředí – kuchyň Heleny Káhnové, která může odkazovat k narušení soukromí, které Helena podstupovala po celou dobu, kdy případ vyšetřovala. Soukromí ale není nosným tématem celého snímku. Ten se snaží spíše o poukázání na to, jak celé řešení případu bylo náročné, na to, jak moc odvahy bylo potřeba a také jaké má náš systém v těchto ohledech nedostatky (záběry, když Helena hovoří o tom, co získala vyřešením případu a jak to ve finále dopadlo).  Film je strukturován do částí s Helenou, která je hlavní hrdinkou, rozhovory s dvěma odsouzenými z Berdychova gangu, samotnou komunikací s Davidem Berdychem (především skrze čtení dopisů od něj z Ruzyňské věznice) a postřehů autorky dokumentu. Tyto části na sebe navazují tématy – autorka dokumentu sděluje, co za SMS obdržela a jak se cítí a následně se sejde s odesílatelem, se kterým nahodí toto téma a žádá vysvětlení. Dalším příkladem je jednání o podmínečném propuštění Davida Berdycha, kdy po záběrech ze soudu jsou ostatní tázáni, co si o tom myslí. Na základě slov, která dávají podněty k diskuzi autorka dokument rozvíjí skrze ostatní účastníky – divák má tak možnost na problém nahlédnout z více úhlů.  

Autorka v dokumentu přiznává svůj vlastní strach, i obdiv k hlavní protagonistce. V určitém slova smyslu, tak do filmu vnáší rovinu osobního dokumentu, a divák se tak může dívat na dvě odvážné ženy, které jen dělají práci, kterou mají opravdu velmi rády. Tyto dvě ženy spojuje vášeň k jejich práci, a to je ve filmu mimo jiné jasně řečeno – Helena zmiňuje, že se k práci po krátké pauze zase vrátila, protože jí chyběla. A zároveň srovnání s autorkou dokumentu zůstává na samotném divákovi, který může nacházet paralely mezi těmito dvěma ženami. Petra prožívá při natáčení strach, stejně jako Helena při řešení případu a také kupříkladu ani jedna z nich přímo neodsuzuje Davida Berdycha a nenálepkuje ho na „dobrého“ nebo „špatného“. 

Kromě typického vizuálu, který mají filmy, kde sám autor účinkuje (pohyblivá, roztřesená kamera, přirozené svícení, zachycení toho nejpodstatnějšího obrazem) se ve filmu také nachází výtvarně hodnotné záběry, především při rozhovorech s účastníkem dokumentu, který nechtěl být na záběrech vidět. Hra se světly, odrazy, dává prostor pro kreativitu. Stejně tak kupříkladu prostředí laser game, nebo studia, kde se cvičí karate (zrcadla – ty mohou i odkazovat k tomu, že daný účastník dokumentu nemá jen jednu stránku – ať už se budeme bavit o té dobré nebo špatné).  

Film, který se mi na první pohled zdál jako každý jiný. Ale dokázal mi převrátit některé moje domněnky, a hlavně mi dokázal, že i když se občas bojíme, tak je důležité sebrat odvahu a dát do toho vše.

Adéla Šperková, 1. ročník