Konfrontácie 2021: Snúbenci (réžia Tibor Koškovský)

Film Tibora Koškovského zachycuje mladé snoubence během pandemie koronaviru. Film je natočen velmi esteticky, využívá malé hloubky ostrosti a světla, a už od samého počátku se snaží vše důležité sdělit a diváka tak seznámit se situací snoubenců. Některé z věcí jsou zobrazeny více explicitně, jiné méně, ale v průběhu děje všechny dílky zapadnou do sebe. A každá ze zobrazených věcí dává smysl (obálka, kterou hrdinka bere do rukou, obraz na stěně). V rámci dialogu zde vzniká pár humorných situací, které sílu tématu odlehčují a fungují.

Velkým tématem filmu je svatba, která je řešena po celou stopáž děje. Důležitost svatby se snaží podtrhovat i voice over hlavní hrdinky, který ale přichází naprosto z ničeho nic (bez příčiny) a nezapadá do celého děje. Je spíše rušivým elementem, který nutí diváka přemýšlet nad jeho významem a strhává tak jeho pozornost. Ovšem podstatu tohoto voice overu lze více než z něj odvodit kupříkladu z konverzace mladé ženy s její babičkou. V ten moment totiž zmiňuje, že její matku si také muž nevzal, když čekala dítě, a poté odešel. To mnohem lépe nastiňuje to, že hlavní hrdinka pravděpodobně prožívá strach založený na zkušenosti z jejího blízkého okolí, která na ni samotnou měla velmi intenzivní dopad. Voice over je tedy trochu zbytečným rušením v rámci děje. A film by fungoval, dle mého, i bez něj.

Na druhou stranu film dobře pracuje se situacemi, které pár prožívá. Lockdown prožil každý a zobrazované situace jsou věrohodné a pro diváka blízké (šití roušek pro jiné / nákupy s gumovými rukavicemi a stejně tak jejich vybalování). I konflikt mezi hlavní hrdinkou a matkou jejího snoubence je vybraný na základě toho, že je velmi častý. A dává tak možnost divákům se s filmem lépe identifikovat a porozumět mu. Nutno vytknout některé záběry, které se neustále opakují (i ve stejné délce). Pravděpodobně mají odkazovat k rutině, do které se pár postupně dostává, ale v určitý moment už se to stává spíše nudným prvkem, který brání ději v tom, aby plynule pokračoval dále.

V sekvenci, kdy hrdinka schovává obraz, který se jí nelíbí, je použit zcizovací prostředek – pohled přímo do kamery – a  je dobře zvolen. Divák nevidí, co se přímo děje a scéna, kdy spolu pak pár tančí a zpívá v pokoji, je tak milým překvapením. A také poukázáním na to, že i přesto, že pár vidíme především v situacích, kdy spolu nevychází – tak má mezi sebou neustále energii. A tito dva lidé k sobě chovají city. Pomáhá to také v tom, že hlavní hrdinka si svého snoubence nechce vzít jen proto, že spolu čekají dítě, ale proto, že ho má opravdu ráda. Další podobně silnou scénou je ta, kdy v návalu emocí hrdinka odhalí pohlaví nenarozeného dítěte.

Závěr filmu je o tom, že hlavní hrdinka nakonec dosáhne svého cíle – vzít si svého snoubence, otce dítěte. Ovšem po půl hodině, kdy jako diváci sledujeme především jejich neshody, tento závěr přichází naprosto nečekaně. Možná až nesmyslně, násilně. Což je škoda, protože téma filmu i jeho provedení má potenciál, ale závěr k němu nesedí.

Adéla Šperková, študentka 2. ročníka